Byl jsem trochu za blbce
24. 11. 2010
Poté, co jsem se dostal na vysokou školu, mi přišlo poněkud zbytečné platit si jakýkoliv soukromý kurz angličtiny. Byly by to přeci vyhozené peníze, když můžu jazyk studovat zadarmo. Kromě toho jsem věřil, že výuka angličtiny na univerzitě bude přeci jen kvalitnější než na střední škole, kde za mnoho nestála. Brzy po začátku semestru jsem poznal svůj omyl. Naštěstí nebyl nijak osudový a vše se dá vždycky zachránit. Rozhodně jsem ale netušil, že kromě klasických školních hodin budu navštěvovat také lekci anglické konverzace.
Vše začalo první lekcí předmětu, který se nazýval velmi nevinně – „Angličtina I“. Do třídy vstoupila starší lektorka, ale sršela z ní energie a okamžitě si nás začala přesazovat a organizovat podle svých představ. Ve třídě nás bylo asi jen dvanáct, přestože jinak nás obor studuje více než sto. Byl jsem spokojen, že jsem konečně někde, kde bude výuka angličtiny trochu na úrovni a ani v nejmenším jsem nepomyslel na problémy, které by mě mohly potkat. A také mě brzy potkaly. V ten moment jsem začal uvažovat o kurzu anglické konverzace.
První hodina proběhla ještě celkem v pohodě. Nějakým způsobem jsme se představili a dostali první pracovní listy. Podle nich jsme si mezi sebou začali povídat o hudbě, takže bylo brzy nejen jasné, kdo má jaký hudební vkus, ale také to, jak je na tom kdo s vlastní výslovností angličtiny. Objektivně jsem se musel zařadit mezi podprůměr, což mě trochu zklamalo. Doufal jsem, že se v průběhu několika hodin rozmluvím a pro začátek nechal tento neúspěch být. V další hodině jsem se však pro absolvování kurzu anglické konverzace rozhodl téměř hned. Přimělo mě k tomu několik věcí. Za prvé jsem tak trochu egoista a celkem mi vadilo, že ostatním spolužákům naše přednášející neustále chválí výslovnost a u mě je tomu právě naopak. Za druhé přišla ta samá osoba s nápadem, že si každý z nás zpracuje dvě odborná témata, která poté odpřednáší. Naneštěstí na mě vyšel hned první termín.
Čas mé prezentace se neúprosně blížil a ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem svůj projev dostat přesně tam, kde jsem ho chtěl mít. To by ještě samo o sobě nebylo tak hrozné – přeci jen se na prvního přednášejícího nekladou tak vysoké nároky, může si dovolit i pár drobných chyb a všichni mu to odpustí. Můj problém byl ten, že danou lekci přednášeli své referáty vždy dva. První nastoupila jakási Němka, která tu studovala v rámci studentského programu Erasmus. Její angličtina byla téměř perfektní a na nás méně zdatné udělala velký podraz. Nejprve mluvila o tom, jak je důležité dobře mluvit anglicky a poté pustila na YouTube záznam projevu jakéhosi německého politika, který sice tvrdí to samé, ale jeho výslovnost je příšerná. I když se nechci nějak chválit, moje byla o něco lepší. Ale ne zas o tolik. Asi si dovedete představit, jak jsem vypadal. Přijít po projevu německého politika, kterému se všichni smáli a začít na třídu chrlit velmi podobnou angličtinu. Lektorka kurzu mi řekla, že to nebylo tak špatné. Prezentace prý byla pěkná a gramatiku také celkem zvládám. Asi pětkrát však zdůraznila, ať pracuji na výslovnosti. Nejlépe prý bude, když si zaplatím nějaký kurz anglické konverzace. Jako by se stalo, odpověděl jsem jí.
Vysokoškoláci nemají zas tolik volného času, jak se to z jejich rozvrhů může zdát. Brzy jsem však zjistil, na jaké přednášky se chodit vyplatí a na které je to spíše ztráta času a místo těch druhých si slíbil dělat nějakou užitečnější činnost. V čase jedné z nich byl i jeden z kurzů anglické konverzace. Při vzpomínce na blekotání před tabulí jsem neváhal ani vteřinu a už se těšil se, až si pořádně pokecám s rodilým mluvčím. Na první lekci jsme si vybírali témata, kterým se chceme věnovat. Snažil jsem se za každou cenu prosadit konverzaci o filmovém průmyslu, což bylo téma mé druhé prezentace v rámci angličtiny na univerzitě. Překvapivě to nebylo tak složité a já se pomalu na svou druhou prezentaci začal těšit. Kurz ale samozřejmě nepokrýval jen zásobu slovíček o filmovém průmyslu. Diskutovaných témat bylo skutečně mnoho a není prostor pro to, abych je tu všechny popisoval. Navíc by to nemělo ani význam, protože každý kurz anglické konverzace je nastaven individuálně a nikdy nevíte, kdy tam přijde někdo jako já a bude se snažit prosadit své téma k diskusi. Ať už ale mluvíte o čemkoliv, rapidně se vám zlepšuje výslovnost. Na svou univerzitní angličtinu si stěžovat nemůžu, ale ani tam nemluvíme tak moc. Přeci jen je potřeba probírat také nějakou gramatiku a především mnoho nových slovíček, abychom mohli studovat z odborných textů. Já jsem ale potřeboval především mluvit, mimo jiné proto, abych mohl odjet na Erasmus a všechny tam překvapit svou angličtinou, stejně jako to udělal Němka s prezentací o neschopném německém politikovi.
Za pár měsíců jsem se rozmluvil téměř k dokonalosti. Dobrá, není to ještě úplně ono, ale ve srovnání s počátkem semestru se to vůbec nedá srovnat. Moje druhá prezentace o filmovém průmyslu proběhla o poznání lépe. Lektorka mě pochválila za takový pokrok a já jí odvětil, že za to může především její skvěle vedená hodina, i když jsem v duchu tušil, že větší zásluhu na zlepšení výslovnosti má především absolvovaný kurz anglické konverzace. Proto ho můžu doporučit všem vysokoškolákům, kteří už se nechtějí ztrapňovat před svými spolužáky s lepší angličtinou. A uplatnění určitě najde i u všech ostatních, kdo to s cizím jazykem myslí vážně. Navštěvoval jsem kurzy společnosti Tutor, kterou mohu doporučit stejně jako samotné zlepšování angličtiny. Výuka probíhala profesionálně, zároveň byla velmi zábavná a především mě zachránila od dalšího trapasu před tabulí.