Lekce češtino vietnamštiny v krámku na rohu ulice
30. 11. 2010
Vždy jsem věděla, že jsem dítětem svých rodičů. Moje povaha totiž přesně vystihovala hlavní rysy mých rodičů. Po tatínkovi jsem značně odvážná a pouštím se ráda do riskantních podniků. Po mamince jsem pak zdědila silné sociální cítění, které mě mnohdy do riskantních podniků žene také. Vždy jsem tak tíhla k určité snaze pomáhat druhým lidem. Nejlépe pak, pokud to byli lidé v obtížné životní situaci. Pomáhala jsem tak několik měsíců v bezdomoveckém centru, pracovala v kojeneckém ústavu, domu pro matku a dítě, docházela o víkendech do hygienického centra pro drogově závislé. Vždy jsem ale musela někam dojít, nežli jsem mohla dotyčnému pomoci. Jednou však přišla, alespoň tak jsem si to vyložila já, výzva k pomoci až přímo ke mně. Tedy ne přímo ke mně, jako že by si přede mne někdo potřebný stoupl a dožadoval se mé pomoci, ale na roh naší ulice. Tam si totiž další z přistěhovalců asijského původu otevřeli svůj krámek se zeleninou a ovocem.
Ovoce a zeleninu měla tahle vietnamská rodina široko daleko tu nejlepší. To se však nedalo říct o jejich češtině. V obchodě jim pomáhal jejich malý syn, který brzy sám prodával a rodiče plně válcoval svou pochycenou češtinou. Pozdravy, číslovky, krátké povídání, to všechno mu šlo docela pěkně. Já však netušila, jaké je pozadí a podpora pro ty, kteří do Čech z Vietnamu přijíždějí. Navíc jsem neměla, jak se to od rodiny dozvědět. A tak jsem musela počkat, až se rodina alespoň trošku naučí a budeme si moci základní pojmy sdělit. Vypadalo to však, že se rodina nenaučí nikdy. Ani jsem nevěděla, jestli malý chlapec chodí do školy. Neváhala jsem proto a do obchodu vyrazila s nabídkou. „Budu vás učit česky.“ Oznámila jsem rodince. „Cože? Co?“ zněla odpověď. Tímhle způsobem začalo moje učení češtiny pro cizince. Docházela jsem do obchodu pro dva večery týdně, někdy i tři a rodinu učila jazyk. I když jsem za učení nic nechtěla, dostávala jsem samou zeleninu, která nám už doma přetékala z ledničky. Bohužel jsem ale nikdy češtinu neučila. Rodina neuměla ani anglicky, takže jsme se museli domluvit rukama i nohama. Zkoušeli jsme tedy osobní zájmena, pár sloves a konverzačních frází. Přestože byla rodina vděčná a mě učení bavilo, žádné pokroky vidět nebyly. Jako studentka antropologie jsem se cizím kulturám cítila blízká, ale pedagog jsem rozhodně nebyla. Po třech týdnech oboustranného snažení se nečekaně rodinka rozrostla. A rozrostla se velice zajímavým směrem. Z Vietnamu se totiž k rodině vrátil její starší syn. Třeba proto, že jsem tím antropologem a ke kulturám mám blízko, najednou jsem věděla, že se chci s vietnamskou kulturou sbližovat i jinak. Na hodinách naší podivné češtiny jsem se proto pořád červenala, koktala nebo se pochichtávala. Jak se ukázalo, syn byl v Čechách již dříve, a tak uměl více než rodiče. Když bylo po měsíci jasné, že spolu všichni trávíme rádi čas, ale nikam naše snažení nevede, syn lámanou češtinou oznámil, že se rodina rozhodla přihlásit se do kurzu češtiny pro cizince. Jejich rozhodnutí jsem plně chápala a držela jim palce. Bylo mi však líto jedné věci. Že se s mladým Baem nebudu vídat tak často. O to více jsem pak chodila nakupovat do obchodu a i pro stroužek česneku mi nebylo líto vyrazit z domu. Bao vždy „náhodou“ zrovna sešel z bytu do obchodu, aby mi pomohl ten nejlepší česnek vybrat. A tak bylo pomalu jasné, že česká a vietnamská kultura si k sobě hledají cestu.
S Baem jsme prozatím vedli základní českou konverzaci. Každé dva týdny ale byly vidět, a tak jsem z Baa a celé rodiny měla velkou radost. Mladší bráška Baa, který češtinu zvládal z rodiny nejlépe, mi tajně šeptal, že jsem Baův „cíl“, proč se učit česky. A tak jsme naše společné schůzky s Baem brali jako takové doplňkové konverzační hodiny k lekcím, které Bao bral v Tutoru. Pomalu se stalo zvykem, že jsem na něj po lekcích čekávala a konverzace nastávala ihned. To aby byla výuka hned rychle využitá. Rodiče i naše ulice si na mě a Baa jako pár zvykla poměrně rychle. Jak jsem zaslechla jednu naši sousedku, prý je naše rodina „stejně nějaká divná,“ takže se milá sousedka ani nedivila. Baova komunita, která se ukázala být jako silná, byla naším párem pozitivně překvapená. Stane se málokdy, aby Češka a Vietnamec společně začali něco budovat. České okolí vztah spíše nekomentovalo a mysleli si svoje. Přátele Baa poznali blíže a měli ho rádi. Bao chtěl navázat na přerušená studia a získat v Čechách ekonomické vzdělání. Já s nástupem do magisterského studia tápala, o čem psát antropologickou diplomku, a tak jsem své téma rovnou prožívala. Vztah české a vietnamské kultury v rámci jedné případové studie. Baovi proto dnes vyhrožuju, že se se mnou nesmí rozejít, abych měla o čem diplomku psát. Dva roky to tedy se mnou musí vydržet minimálně. Na to on dnes, po roce společného vztahu, roztomilou češtinou říká, že je tu není od toho, aby mě opouštěl, ale chránil. Bao totiž ve vietnamštině znamená ochrana.