Maďarské setkání po letech
30. 11. 2010
Přestože se o internetové komunikaci často mluví jako o požírači osobních údajů, přece jen se někdy ukazuje, že vytvořit si svůj vlastní internetový profil nemusí být tak úplně od věci. Po dlouhém odolávání facebookové mánii jsem si i já vytvořila svůj profil. Přesto jsem nijak virtuální komunikaci nepropadla. Na internetu jsem vysedávala výjimečně a na své „přátele“ na Facebooku nijak zásadněji nemyslela. Často jsem tak zapomínala, že nějaký profil mám a na vzkazy málokdy reagovala. Když už jsem někdy na profil zavítala, povětšinou jsem byla zklamaná, protože mě čekaly pouze zprávy typu: Jak se máš? Co děláš? A těch jsem byla za plný den ve škole nebo v práci vážně plná. Z mého nezájmu mě však dokázal rychle vytrhnout krátký vzkaz od jistého Gregora H. Ve zprávě stálo: Jsi to ty? Blonďaté culíky od první do čtvrté třídy? Najednou se mi něco sevřelo v krku a já nevěděla, jestli mám radostí výskat nebo plakat. Můj nástup na základní školu se totiž nesl ve znamení jedné vzpomínky. Do školy jsem se nijak netěšila. Jakmile jsem ale uviděla svého spolužáka Gregora, okamžitě se mi ve škole zalíbilo natolik, že jsem protestovala, proč stejně jako ve školce nejsme ve škole i „po o“. Gregora jsem si neskutečně oblíbila. Má první dětská láska. Přestože si náš vztah prošel peripetiemi, když jsme si vzájemnou náklonnost projevovali zejména bitím a naschvály a Gregor mě podvedl na hřišti s jistou starší třeťandou, nikdy jsem na něj nezapomněla. To, co jsem však zapomněla, byl důvod jeho odchodu z Čech. Gregor měl totiž po tatínkovi maďarskou krev, takže se rodina přestěhovala zpátky do Maďarska. Netušila jsem ale proč a jediné, co mi z jeho odchodu zůstalo, bylo vzpomínka na to, jak mě utěšuje maminka a následně jsem týden v horečkách nemocná. Tak byla moje dětská láska silná. Snad právě pro ten rychlý a nevysvětlený důvod jsem si Gregora pamatovala, zatímco mi mnozí spolužáci z paměti zmizely mávnutím proutku a s průběhem roků. Okamžitě jsem tak na zprávu reagovala a potvrdila, že já jsem ta blonďatá culíkatá slečna z české základní školy. Vzkazy přibývaly a já přestala svůj internetový profil zanedbávat. Vzájemné zprávy se staly součástí běžného dne a já zjistila, že i po letech máme s Gregorem na co vzpomínat a co si říci. I on byl nakonec z našeho rozchodu nemocný a prý se dokonce pokusil od rodičů utéct. Skončil ale před domem, kde na něj vyskočila kočka z popelnice a on s hysterickým pláčem skočil zpátky rodičům do postele. Jeho zprávy byly milé a vtipné. Češtinu měl stále dobrou, i když s gramatickými chybami, ale oba rodiče mluvili skvěle česky, takže s nimi stále doma česky komunikoval. Někdy jsem ho pro zábavu prosila, aby mi něco napsal maďarsky. To byla záruka skvělého vtipu. Šílenější řeč jsem totiž nikdy neslyšela a musel jsem vždycky smát, když jsem Gregorovi psala, že umí mluvit dvěma nejtěžšími evropskými jazyky – česky a maďarsky. Lepší kombinaci si skutečně nemohl zvolit!
Jednou mi během konverzace přišel maďarský vzkaz, kterému jsem nemohla ani trochu rozumět. Překlad byl ale jasný: Přijeď na léto! I když jsem věděla, že přijet do Budapeště může být riskantní, že celý podnik může rychle zkrachovat a že setkávání online není to samé co skutečná realita, nemohla jsem nežli souhlasit. Plány na léto jsem žádné neměla. Chtěla jsem hlavně pracovat a jako vysokoškolák jsem měla volna v létě až až. Přemluvila jsem proto kamarádku, aby vyrazila se mnou a zamluvila si pět dní až týden v Budapešti u Gregora. Ten si vzal z práce volno a přislíbil, že nám bude dobrým průvodcem. Poslední týdny před odjezdem jsem tak měla sny plné města, ve kterém jsem ještě nebyla a jazyka, kterého jsem naživo ještě neslyšela. Realita se snům nemohla rovnat. Byla totiž o dost šílenější! Za prvé, Budapešť je mnohem krásnější město, nežli jsem si představovala a za druhé, maďarština je ještě nesrozumitelnější, nežli jsem si myslela. Zásadním problémem bylo jenom naučit se vyslovit nashledanou „Visontlátášra“. To prostě nešlo! Okamžitě jsem propukala ve smích a to nejenom v tomhle případě. Jedinými slovy, které mi alespoň něco připomínali, totiž byli pizzák – pizza a kávezo – káva. Zbytek šel absolutně mimo mě. Naštěstí se ale Gregor ukázal jako skutečný gentleman, takže se mi smál jenom u nich doma před rodiči a nikoliv na veřejnosti. Ukázalo se, že propast mezi virtuální a skutečnou komunikací nemusí být tak velká, protože i ve skutečnosti byl Gregor ohromně vtipný a milý člověk. S kamarádkou jsme si díky jeho průvodcování užili všechny krása Budapeště – koupání na Margaretinině ostrově, poflakování v lázních, prohlídku ZOO, ochutnávku vína ve starém městě Buda, noční život v Pešti na druhé straně řeky. Z pěti dní se stalo dní deset, a kdybych netrpěla příšerným pocitem, že už musím skutečně Gregorovu domácnost otravovat, zůstala bych ještě déle. Gregor měl pracovní povinnosti a má kamarádka přece jenom viděla Gregora jako cizího člověka. Pro mě se však stal dobrým známým, kterého jsem jen dlouho neviděla. Poslední večer se proto po vydatném posílení „skutečným“ gulášem, jak zdůrazňuje Gregor, konal v duchu bujarých oslav s maďarskou rodinou a známými. V návalu emocí a promilí alkoholu jsem proto slavnostně prohlásila, že se za rok vrátím a budu mluvit maďarsky! Všichni si na to ihned připili a já se chvástala se svým po deseti dnech konečně naučeným nashledanou.
Jakmile jsem dorazila do Prahy, už na mě čekaly vzkazy od Gregora a jeho kamarádů, že se těší, až si přijedu maďarsky pokonverzovat. Okamžitě jsem se snažila vymlouvat na opilost, ale bylo jasné, že to mi jen tak neprojde. Zkusila jsem tedy přemluvit kamarádku, aby chodila na maďarštinu se mnou. Ta si jen významně poklepala na čelo a pronesla něco ve stylu, že není duševně chorá, aby se maďarsky dobrovolně učila. A tak jsem se jako duševně nemocný jedinec skutečně zapsala na poprázdninové kurzy maďarštiny a byla zvědavá, jaké další „nemocné“ v Tutoru potkám. Prozatím mám za sebou necelý první měsíc výuky. Hned na první hodině jsem zjistila, že jsem i to příšerné nashledanou zapomněla, takže jsem úplně dutá a jak to vypadá, ještě hodně dlouho budu. Přesto jsou pro mě hodiny maďarštiny spíše lekcemi komických skečů a replik, při kterých se všichni válíme smíchy a na naši lektorku se díváme jako na bytost z vyšších sfér. Nechápu totiž nikoho, kdo se dokáže naučit jako druhý jazyk maďarštinu. Obávám se, že i za rok, až za Gregorem přijedu, budu mluvit spíše maďarštino-česko-angličtinou, ale jak psal Gregor, určitě mě čeká za odvahu odměna. Tak jsem na ni zvědavá. Na druhou stranu kdo říká, že mám přijet až za rok…