Porozchodová léčba portugalským dominem
30. 11. 2010
Člověk někdy prostě nemá svůj den. Může mu být špatně, nemusí se nejlépe vyspat, objeví první vrásku nebo šedinu. Jindy však může zažít hodně špatný den. Ten se většinou projeví zlomenou končetinou nebo jiným zraněním a onemocněním, které člověka vyřadí na pár týdnů z běžného provozu. Pak jsou ovšem dny, které bychom mohli nazvat extrémně špatnými. Nezdráhala bych se použít slova příšerné dny. To jsou ty dny, kdy si nic skutečně nezlomíte, ani se špatně nevyspíte, ale máte pocit, že trpíte tímhle vším najednou a ve znásobené verzi. Mým extrémně špatným dnem se stal ten, kdy mi můj dlouholetý přítel, tehdy snoubenec, oznámil, že se „necítí ve své kůži“, sbalil si kufry a vyrazil do světa. V ten moment jsem myslela, že nejenom, že jsem špatně vyspala, ale že jsem právě uprostřed noční můry. Zároveň to byla chvíle, ve které jakoby mi všechna jeho slova najednou zlomila nejenom končetiny, ale i jeden zásadně důležitý orgán. Jestliže byl tenhle rozchodový den extrémně špatným dnem, pak nejbližší dny porozchodové ani nevím, jak nazvat. Většinu času jsem o sobě totiž příliš nevěděla. Buď jsem spala z vyčerpání pláčem, anebo jsem v sobě několik panáků vodky. Najednou jsem byla v bytě sama, na stole ležely návrhy svatebních oznámení a v koupelně se na mě křenil jeho kartáček, který si ve spěchu během odchodu zapomněl. Nevím, jak tyhle dny nazvat, a vlastně ani nevím, kolik jich dohromady bylo. Zapomněla jsem na čas, a jak prohlásila moje kamarádka, která mě následně našla v odpadcích a týden špinavém triku, zapomněla jsem i na osobní hygienu. Nechtělo se mi vůbec nic. Snad jenom zahrabat se někam hodně hluboko do země, aby se vyléčilo moje ego i společenská ostuda ze svatby, kterou jsem musela odvolat. V práci mi dlouho vycházeli vstříc, a tak jsem se mohla ve svém žalu docela dlouho utápět. Peníze však začaly docházet a mně začalo docházet také jedno – musím se vzpamatovat. Záchrana v podobě mé kamarádky Alenky přišla v ten nejvyšší čas. V hlavě jsem měla slanou brambůrku, na sobě vytahané triko zašpiněné od čokolády a v ledničce jenom vodku. Dostala jsem tedy studenou sprchu a to nejenom slovní a zašla si do obchodu pro nové oblečení. Jak totiž řešíme my ženy naše problémy? Nakupujeme.
Z obchodu jsem tedy odcházela jako nový člověk. Po letech nošení dlouhých vlasů jsem si vlasy nechala zkrátit a koupila si křečka jako nový objekt pečovatelských sklonů. Z hlediska vizáže jsem byla jako nová. Všichni okolo mě chválili, a přestože jsem se vevnitř cítila jako zbitý pes, navenek jsem nový impulz dostala. Potřebovala jsem však změnu, která by mířila trochu hlouběji. Chtěla jsem najít něco nového, co naplní můj čas. Třeba nový koníček, nové přátele, nové situace. Nemohla jsem ale na nic kloudného přijít. Ze všeho nejdříve to totiž chtělo změnu prostředí. S Alenkou jsme proto uprostřed zimy vyrazily na dovolenou snů. Naší pohádkovou destinací se stal portugalský ostrov Madeira. Ostrov, kterému se říká „věčně zelený.“ Svým úžasným podnebím totiž poskytuje rostlinám dost tepla i vlhka, aby na ostrově jeho obyvatelé mohli pocítit kvetoucí jaro. Našim kostem se tedy dostalo vyhřátí a mé hlavě vypnutí od problémů doma. Čtrnáct dní jsem tak strávila poznáváním krás ostrova, který si pro nás na každý den připravil něco nového. Túry skrze národní park, procházky botanickou zahradou anglických cukrobaronů, koupání v lávových bazénech a hlavně ohromná pohoda v místních kavárnách. V těch jsme se potkávali s místními obyvateli, kteří přes zimní sezónu nezažívali takový turistický nával a věnovali nám svoji náležitou péči. Většina z nejstarších obyvatel sice uměla perfektně hrát domino, které nás na lavičkách v parcích postarší dědouškové učili, ale anglicky neřekli ani slovo. Naše večerní hovory u sangrie proto probíhali formou vzájemného učení. My je učili česky, oni pak nás portugalsky. Ruce a nohy nám byly hlavním nástrojem a já si místo letního románku s cizincem užívala zimní románek s portugalskými gentlemany v důchodovém věku. Přestože jsem většinu frází říkala zásadně v mužském rodě a nedokázala pochopit, že portugalština zná i ženskou osobu, rychle jsem si společné „lingvistické“ večery oblíbila a čtrnáct dní na Madeiře uteklo jako voda. Domů se mi nechtělo a navíc jsem stále netušila, co si v životě najít jako nový pozitivní krok ke šťastnějším zítřkům.
S návratem domů na mě rychle zpátky sedla deprese a špatná nálada spojená s tuhou zimou, která na nás v Čechách čekala. Čím dál tím víc jsem proto v myšlenkách utíkala do portugalských večerů, které pro mě představovaly vrchol pohody a bezstarostnosti. Při jednom takovémhle zamyšlení mi to najednou došlo! Do Portugalska nemusím utíkat. Udělám si portugalskou pohodu hezky tady doma u nás. Přemluvila jsem proto Alenku, abychom si každý pátek večer vyhradily na hraní domina a opakování portugalštiny. Samy jsme však s portugalštinou nemohly hnout, a tak jsme sebraly odvahu a přihlásily se do jazykovky. I když to byl už nějaký ten pátek, co jsme naposledy seděly ve školní lavici, vzájemné hecování nám pomohlo a skutečně jsme na svoji první oficiální lekci portugalštiny do Tutoru dorazily. S jazykem jakoby skutečně pohoda do Čech přišla. Už jenom slyšet ten roztomile šišlavý jazyk od lektora bylo jako echo portugalské dovolené. Navíc pro nás byly kurzy šancí, jak se vyhnout každodennímu pracovnímu stereotypu. Konečně se naše hlavy zaměstnaly něčím jiným nežli tím, co si koupit k večeři a kam jít do kina, aby člověk neseděl doma sám. Kurzy se staly také skvělou příležitostí, jak potkat nové známé a zajímavé lidi. Přece jenom není portugalština tak úplně obvyklým jazykem, který bychom se mi Evropané běžně učili. Bylo proto zajímavé slyšet, co toho kterého „studenta“ k portugalštině přivedlo. Do hodin jsme povětšinou chodili jako unavení pracovní roboti. Odcházeli jsme jako pozitivní a usměvaví jedinci a svou dobrou náladu mnohdy společně podpořili v přilehlých hospůdkách a kavárnách. I když s portugalštinou stále i po téměř roce bojuji, a ještě určitě nějaký ten pátek bojovat budu, je jednou z nejpozitivnějších věcí, které mi rozchod přinesl. A navíc, portugalština už sama přináší své sladké ovoce. Zrovna na tenhle semestr k nám totiž zavítal moc „zajímavý“ spolužák…