Vysněné studium i práce za polskými kopci
30. 11. 2010
Když jsem se rozhodovala pro umělecky zaměřený vysokoškolský obor, většina známých, přátel a rodiny se mě od mého rozhodnutí pokoušelo zlákat. Já však byla pevně přesvědčená, že pouze jako divadelní dramaturg může být v životě šťastná. To jsem si myslela v čerstvých osmnácti. Viděla jsem se v Národním divadle nebo ještě lépe na některé ze světových scén, kterak tvořím základní kámen nejúspěšnějšího divadelního souboru všech dob, jsem držitelkou mnoha českých i zahraničních scén a autoři píšou právě pro „mé“ divadlo. Skutečná realita mě ale hodně rychle probrala a já zjistila, kterak je těžké se k pořádnému souboru dostat a jak je ještě těžší se dramaturgickou divadelní prací uživit. Přestože jsem se stala součástí skvělého aktivního ročníku, společně jsme pořádali divadelní studentské akce, staly se malým článkem velkého městského kulturního dění, trpěla jsem neodbytným pocitem, že bych dokázala být možná v životě šťastná i v jiné profesi, nežli je divadelní dramaturgie. U školy jsem si přivydělávala, jak jen to šlo. Různé brigády, práce z domova, práce pro rodinné příbuzné, večerní směny v kavárně – nic pořádného a naplňujícího. Škola mi zabírala tolik času, že poloviční úvazek byl pro mě nemyslitelný, a zároveň jsem stále chtěla dělat něco, kde bych mohla alespoň trochu realizovat ze své kreativní duše. Do účtárny nebo za pult se mi vážně nechtělo. A protože jsem stále ze všech stran poslouchala, jak „mi to říkali“, že se dramaturgií rozhodně neuživím, rozhodla jsem se pro radikální řez za cílem vyčistit si hlavu. Rozhodla jsem se odjet do zahraničí. Nechtěla jsem však vypadnout ze školního rytmu, a tak jsem se rozhodla vyjet do zahraničí v podobě studijního výměnného pobytu. Přihlášku jsem si podávala na poslední chvíli a s napětím čekala, kam a jestli vůbec mě naše milá škola vyšle. Nakonec mě skutečně vyslala. A ne nijak daleko. „Umístěnku“ jsem totiž získala na krakovskou univerzitu Jagelonského u polských sousedů. Když jsem všechny své oficiální dokumenty držela v ruce a viděla, že mě čeká semestr na polské univerzitě, nevěřila jsem, že takovéhle „zahraničí“ kousek od Čech by mi mohlo nějak zásadně pomoci. Představovala jsem si totiž, že pojedu někam dále a do mnohem cizejších krajů. Vždyť polštině se dá i celkem dobře rozumět, říkala jsem si. Ano, jako obvykle jsem byla ve svých představách naivní. První týdny v Polsku mě ihned vyvedly z omylu.
Že se dá polštině rozumět? Stojíce uprostřed univerzitního kampusu jsem se musela smát. Nerozuměla jsem totiž téměř ničemu. Ještě pozdravy, poděkování ušly, ale zbytek? Jakákoliv delší věta pro mě ztrácela po chvíli smysl a já se nedokázala zorientovat v jejím začátku, konci ani prostředku. Zase tak blízcí jsme si s polskými sousedy tedy nebyli. Přestože se nejednalo o zásadní kulturní šok, přesto život v Polsku plynul docela jinak. Byl poměrně klidnější, nežli u nás doma. Lidé byli více doma u svých rodin. Rodina, tradice a církev jsou pro Poláky těmi nejdůležitějšími hodnotami. Byla jsem naprosto v úžasu, když jsem viděla, jak i nejmladší polská generace a generace mých vrstevníků uctívá polský tradiční život a katolickou církev. Jakožto bezvěrec jsem se mnohdy cítila být černou ovcí jedné velké polské rodiny. Poláci se mi proto v některých ohledech zdáli být naopak docela vzdálenými, i když byli od nás jenom za kopcem. Naše ateistická, volnomyšlenkářská a silně prozápadní kultura se od té jejich nacionalistické, katolické a rigidní společnosti docela lišila. Navíc se mi zdálo, že Poláci vůbec nemají vlastní humor. Se svými spolužáky jsem se prostě nesmála. Komunikovali jsme společně v angličtině, ale málokdy nastala situace, ve které bychom se společně zasmáli. Zjistila jsem, že mi k Polákům totiž chybí zásadní klíč – polština. Na poradu starší výměnné studentky jsem se proto přihlásila do kurzů polštiny a Poláky začala poznávat přes jejich jazyk. Najednou jsem zjistila, že skutečně vtipnými jsou. Zejména, co se jedná o černý humor. Ten jim rozhodně cizí nebyl a nejvíce je bavilo ještě jedna věc. Dělat si legraci z Čechů. Jim totiž hrozně vtipná připadá naše čeština. Jim, jejichž polština je neskutečně podivným jazykem. Oni se smějí nám. Na internetu se v jistou dobu dokonce obrovským hitem stal „Jóžin z bážin“ přezpívaný do polského jazyka. A právě tahle píseň se stala osudnou mému pobytu. Zjistila, že v Krakowě vystupuje soubor, který se Mládkovým hitem inspiroval a slavný song zinscenoval. Jako zapáleného divadelníka mě tahle výzva nenechala chladnou a já se na představení vydala. Přestože bylo v polštině, jako bych mu celému dobře rozuměla. Akrobaté, divadelníci mluveného slova, mimové, dětští i zvířecí herci, neherci, to všechno na ploše cirkusového stanu mluvilo jedním metajazykem. Koupila jsem si lístek i na několik následujících večerů a postupně se se zakladateli souboru seznámila. Svou spíše nepolštinou nežli polštinou jsem vyprávěla o svém studiu a anglicky představovala zbytek životní dráhy, ve které jsem se rozhodla pro dramaturgii. Slovo dalo slovo a já se brzy chodila dívat na zkoušky souboru a doporučila jim několik českých autorů. V souboru jsem tak fungovala jako poradní hlas lidu a představní i zkoušky opatřovala poznámkami, ze kterých vzniklo i několik nových nápadů. O svůj „cizinecký“ prvek jsem tak doplnila již tak dostatečně různorodý soubor. Po dvou měsících spolupráce jsem se však musela vrátit do Čech. Pobyt končil a já potřebovala složit zkoušky v Čechách. Z Krakowa jsem však odjížděla s jasným plánem. Sice zkoušky složit, ale mnohem důležitějším se pro mě stalo do školních lavic usednout jinde – v jazykové škole. Nutně jsem totiž potřebovala zlepšit svoji polštinu. Z Polska jsem totiž odjížděla s fantastickou nabídkou. Stát se členem souboru a za rok nastoupit na magisterské studium uměleckého managementu. Pobyt v Polsku tak zásadně ovlivnil můj následný rok v Čechách. Ten jsem strávila přípravami k bakalářským zkouškám a hlavně učením se polštiny. Polštinu jsem do sebe dostávala dvakrát týdně po hodinu a půl a dvasemestry se stala nedílnou součástí inventáře jazykovky Tutor. Svého lektora jsem navíc otravovala i ve volném čase. Každou volnou chvíli jsem totiž trávila internetovým vyhledáváním informací o polské kultuře, a tak jsem nakonec s pomocí jazykového lektora a externího vedoucího na katedře polonistiky sepsala bakalářskou práci o polské divadelní estetice. Čím více jsem se v Čechách snažila připravit na cestu do Polska, tím více z Polska chodily špatné zprávy. Soubor se necelý třičtvrtě rok po mém odjezdu rozpadl. Polštině a polské kultuře jsem mezitím ale propadla natolik, že jsem skutečně do Polska odjela i tak. Během studia jsem v Krakowě získala místo asistentky v česko-polské kulturní společnosti. Konečně tak cítím, že zároveň studuji a pracuji na tom, co mě skutečně baví. A přitom jsem nemusela zase tak daleko. Stačilo přelézt jeden kopec za Moravou.