Všeobecně zaměřené přípravky mohou napomoci výběru studijního oboru
S odstupem jednoho roku od současných maturantů se cítím šťastná jako blecha. Za prvé mě minula státní maturita a za druhé jsem tak měla mnohem více času a prostoru pro to rozhodnout se, co vlastně skutečně chci na vysoké škole dělat. S tím, že jsem vystudovala všeobecné gymnázium, se ode mě tak trochu očekávalo, že půjdu na vysokou školu. Nakonec to byla spíše nezbytnost, protože co by člověk mohl dělat s tím, že osm let seděl v gymnaziální lavici a chtěl by určité specializované zaměstnání, ke kterému nemá ani předpoklady ani kompetence. Ve všem jsme byli skvělými teoretiky, kapsy plné abstraktních filosofických pojmů a v hlavě i o půlnoci tabulku chemických prvků. Ve světě středních škol jsme byli osvíceneckým vzdělanostním ideálem. Ve světle skutečného pracovního života jsme byli předem ztraceni. Volba ohledně oboru studia na vysoké škole se tak zdála být ještě stěžejní. Byla však pro nás v mnohém těžší. Po celou dobu studií jsme byli odchováváni k tomu, abychom znali a zvládli vše. Najednou jsme si měli vybrat pouze jednu malou specifickou oblast zájmu. A to jsme mnozí prostě nedokázali. S nástupem na osmileté gymnázium je člověk onoho zásadního řešení, kam na střední školu jasně ušetřen. O to více je na něj v osmnácti nepřipraven. Já sama s blížícím se datem podání přihlášky na vysokou školu nevěděla, co do předepsaných kolonek napsat.
Datum poslání přihlášek se blížil a já nebyla o nic moudřejší. Jen se mi hůře soustředilo a spalo. Nakonec bylo moje rozhodnutí spíše z nouze ctností. Byla jsem si vědoma, že mi žádné technicky zaměřené školy nikdy dokonale nepůjdou, ani že mě snad budou bavit, takže pro mě bylo jedinou šancí přihlásit se na humanitně zaměřené vysoké školy. A vzhledem k tomu, že jsem nechtěla kráčet ve šlépějích svých rodičů a stát se ekonomem, vyškrtla jsem ze seznamu i vysokou školu ekonomickou. Tím, co mi tedy jako netalentovanému jedinci zbylo (v mém případě pryč s uměleckými školami), byly filosoficky zaměřené fakulty. Na nich se však dalo dělat tolik různých oborů, že jsem si svým zúžením výběru moc nepomohla. Zvolila jsem tedy jedinou, v tu chvíli uspokojivou, možnost a přihlásila se ke studiu humanitních věd obecně. Znamenalo to tedy pro mě opět si pooddálit rozhodující chvíli volby oboru zaměstnání a vlastně nastoupení na lepší gymnázium v podobě vysoké školy s všeobecným humanitním oborem. Přihlášku jsem si tedy podala na Fakultu humanitních studií a zároveň i na humanistiky mimo Prahu. Přijímačky na humanitní studia mají však jeden zásadní problém plynoucí z charakteru oboru. Tím, že člověk bude studovat vlastně stále v zúžené míře více jednotlivých oborů, musí také z těchto více oborů složit přijímací zkoušky. Na humanitní obory proto nebylo lehké se dostat, neboť budoucím studentům stály ve štěstí náročné všeobecné přehledy, ve kterých se často vyskytovaly velice odborné a specifické pojmy i z oblastí, o nichž člověk ze středoškolských učebnic základů společenských věd skutečně mnoho nevěděl. S tím, že jsem si podala přihlášku pouze na tři humanistiky a neměla příliš mnoho záchranných přihlášek jako moji spolužáci, chtěla jsem se dostat na všechny školy, abych mohla alespoň v rámci mého „nevýběru“ provést výběr a vybrat si jednu určitou podobu humanitně neurčitého studia. Protože jsem s výběrem oboru otálela tak dlouho, na přípravu jsem měla pouze jeden semestr. Třeba si řeknete, že semestr je přece dlouhá doba. Jenomže mí kamarádi, kteří dobře věděli, co chtějí studovat, se připravovali celý rok a tvrdili, že i tak mají někdy pocit, že se prostě nedá všechno stíhat, aby si do hlavy nalili, a přitom já si měla do hlavy nalít hned několik humanitních oborů najednou v poloviční době. Do přípravných kurzů humanistiky jsem se proto snažila chodit pravidelně a každou sobotu skutečně poctivě vstávala. Často jsem však dostala po ránu pořádně ledovou sprchu. Zjistila jsem totiž, že i v předmětech a humanitních oborech, o nichž jsem si myslela, že je skutečně dobře znám (psychologie, sociologie), jsem totiž podle vysokoškolských požadavků měla docela pořádné mezery. A to jsem na gymplu nikdy neměla ze základů věd dvojku! Pojmů bylo více, nežli jsem znala, navíc byly detailnější, více popisné. Nezbývalo, nežli dojít z tutorských sobot domů a zbytek dne ještě strávit učením se. Navíc jsem se setkala i s obory, o kterých jsem ze střední školy neměla ani páru. Co taková filosofie? Tu jsem si představovala jako historii, ale ona byla mnohem složitější. Našemu lektorovi ve finále nešlo o to, kdo se kdy narodil, ale co skutečně považoval za vysvětlení myšlení člověka nebo jak on chápal stvoření světa. A najednou vše bylo mnohem obtížnější, nežli se učit prosté datace. Největším překvapením se pro mě ale stal zcela nový obor, o kterém jsem doposud téměř neslyšela. Tím oborem byla antropologie. Antropologie jako humanitní věda studující zejména lidská společenství, způsoby jejich chování, pojímání času ve společnostech, komplexní popis společenství zaměřující se na rozlišení a propagaci multikulturalismu a zachování a pochopení individuálních kulturních jednotek. Měla jsem tak poprvé šanci potkat se zcela novým oborem a během druhé přednášky jsem byla úplně okouzlená. Antropologie nebyla oborem nijak starým. Navíc v sobě nezahrnovala pouze jednu perspektivu, ale dělila se na antropologii kulturní, sociální, filosofickou i historickou. Byla tak zajímavá v mnoha různých ohledech, nikdy nebyla stejná. Navíc čerpala z ostatních věd, ale vymýšlela vlastní přístupy, čímž se mi zdála docela kreativní na rozdíl od některých již skutečně zkostnatělých věd. V přípravných kurzech humanitka jsme měli šanci poznat s každým oborem jiného odborníka, který obor dokonale ovládal. Mohli jsme si tak udělat přesnou představu o tom, jak se obor studuje, co jeho studium obnáší a jak ho lze následně uplatnit. Byla to vlastně taková přehlídka jednotlivých humanitních oborů. A nevím, čím to bylo, ale antropologie mi byla sympatická jako věda, natož pak když byla přednášena mladou doktorkou antropologie, která dokázala zajímavě vyprávět o vlastní výzkumné práci, stále dodávala praktické příklady z běžného života, které můžeme antropologicky vysvětlovat. Antropologie se pro mě stala tak zajímavou již během hodin, že jsem se na ni doma nemusela ani podívat a ihned jsem věděla, o jaký pojem nebo odborný termín jde a co znamená. Zbytek přípravných kurzů se tak pro mě nesl v duchu studia antropologie. Když přišly ony rozhodující dny, byla jsem schopná zvládnout přijímačky na všechny tři vysoké školy. A najednou to přišlo opět – neuměla jsem si vybrat jednu jedinou! V hlavě se mi však už tou dobou rodila myšlenka, že samostatné studium antropologie by možná vůbec nebylo špatné. Nastoupila jsem proto na humanistiku do Plzně ze zcela taktických důvodů. V Plzni se totiž taktéž dá studovat antropologie. První rok jsem v Plzni zvládla a díky návštěvám antropologických přednášek měla jasno. Už na začátku ledna jsem měla podanou přihlášku ke studiu antropologie. První měsíc tak trávím jako studentka antropologie a konečně jsem šťastná. Našla jsem obor, který mě baví, zajímá a hlavně, je „jenom“ jeden!